— Cesta do Pravěku —

Tenhle příběh se netýká trofejního úlovku dnes tak populárních velkých kaprů, ale ani jiné ryby, která se v našich končinách považuje za běžnou. Celé to začalo před několika lety, kdy jsem s manželkou poprvé navštívil přehradu v Jestřabicích. Bylo odpoledne a já stál před bivakem, sledoval vyhazující se velké kapry a najednou se mi pod nohami zjevila silueta velmi zvláštní ryby, která přede mnou projížděla. Byl to veslonos americký, jehož přítomnost nám potvrdil i majitel revíru.

S tím jsme se mimochodem potkali o den později při velmi nervydrásající situaci, a to když se mi podařilo na játrovou peletu vykoupanou v lososovém oleji ulovit našeho francouzského buldočka Fandu. Hurá tedy do veterinární ordinace majitele, Fanouška přispat a vyprostit vdechnutý háček. Dodnes slyším ty zvuky, jak si na ní pochutnával. Ale zpátky k veslonosovi. Ve chvíli, kdy jsem tuhle podivnou rybu uviděl proplouvat kolem nás, zatoužil jsem ji ulovit. Jak to ale dokázat, když jde o rybu, která pouze filtruje plankton z vodního sloupce. Asi nijak, s tím jsem se, ač nerad, smířil.

Čas plynul dál a proběhly další dvě návštěvy této přehrady s krásnými úlovky. O veslonosovi ale ani náznak, že by v této vodě byl. Když už tato ryba opustila popředí mých zájmů, přišla další rodinná dovolená a s ní velké překvapení. Řekl bych až obrovské. Byl to takový utahaný den, ryby nebraly ani na této velmi dobře zarybněné vodě a já spekuloval, co vymyslet dál. Přišla manželka a říká, že by si ráda šla zavláčet. Připravil jsem jí ultralehkou sestavu na pstruhy, vytahal všechny nahozené pruty a šel na hráz přehrady sledovat její počínání.

Neustále se snažila dvounulkou rotačkou nahánět pstruhy z obrovského hejna stojícího opodál. Nevěnoval jsem jejímu "bláhovému" snažení pozornost. Najednou jsem ale uslyšel její už "tradiční" něco tam asi mám. Proutek s gramáží 1-5g byl ohnutý k rukojeti a cívka navijáčku se začala vcelku rychle protáčet. Zpozorněl jsem. Kouknu na vodu a v ten samý okamžik jsem viděl zjevení. Nad hladinu vyletělo tělo té prapodivné ryby, kterou jsem tak toužil, alespoň někdy naživo vidět. Vzduchem se mihla otázka, zdali ten "frňákovník" patří k nám. Odpověd zněla jasně. Patří! Najednou už jsem s ohnutým prutem na břehu stál já. Ženě jsem udici samozřejmě nevzal, ale se strachem mi ji s tím klenotem na háčku svěřila.

Zdolávání bylo na dvanáctce vlasci s malinkou rotačkou naprosto šílené, a když si člověk uvědomí, že další šance v Čechách ulovit veslonosa již nemusí nikdy přijít, je ten pocit ještě horší. Trvalo to snad půl hodiny, ta potvora vůbec nespolupracovala, naopak. Několikrát jsem ho měl u břehu, ale vždycky si to ještě rozmyslel. Pak už to ale přišlo a žena "nosáče" s velkou slávou úspěšně podebrala. Byl ho docela kus. Nemohl jsem se vynadívat, je to vážně nádherná ryba. Někdo řekne nepůvodní, to sice ano, ale překrásná. Třpytka byla pevně zaťatá zvenčí velké tlamy. Snad se chtěl jen podívat, těžko říct. S rybou jsme udělali pár rychlých fotek a šetrně jsme ji pustili zpátky do vody. Veslonos zcela jistě není rybou, o které sní každý rybář, někdo na ni bude nadávat, jiný snít o jejím ulovení. Přesně to jsem byl i já. A mě se tento sen splnil.

Autor: Lukáš Kamaryt